Člověkozemě

V mezinárodním prostředí člověk přestává být sám sebou a stává se zemí. Ostatní ho oslovují v množném čísle a on vydává oficiální prohlášení o politice, kultuře a historii. Najednou je bežné se zeptat Rusky, co sedí vedle: Proč jste zaútočili na Ukrajinu? a očekávat kompletní odpověď. Tiskové prohlášení Kremlu a Navalného zároveň.

Jsou to momenty, kdy se každý z nás stává velvyslancem místa, kde se narodil. A stejně jako diplomaté odhazuje svoje vlastní bolístky a snaží se vysvětlit kontext, nastolit konsenzus a dosáhnout dlouhodobého smíření. Protože polská víra, ruská politika, český prezident a maďarská média nejdou odmávnout větami, co začínají Su z Brna / Na děják jsem chyběl / Nečtu noviny.

A tak jsou tyhle zápisky z cest generalizací lidí na země a zemí na lidi. Příběhem klišé, které fungují jako mosty přes oceán i k sobě.

 

Fake it till you make it

Poláci zbožňují Čechy. Tak moc, že vám na potkání hrdě sdělí kolikrát četli Švejka (aspoň třikrát). A s úsměvem od ucha k uchu vysvětlují: Jste skvělí. Z ničeho si nic neděláte. Jste otevření, liberální a milujete dobrou zábavu. Jako Švejk - byl tak chytrý! Jsou z vašeho setkání tak dojatí, že se cítíte povinní jim tohle přání splnit. Tak jsem ten víkend s ostatními Google Developers mentory byla ta Češka, kterou si Poláci vysnili. Učila jsem je zpívat české lidovky, tančila na devadesátkové hity a během opekání buřtů přihodila dvojsmysl.

All in all stala se te mě na dva dny ta nejspontánnější a cool girl verze sebe sama za poslední roky. Ne protože jsem tak moc chtěla, ale protože jim to dělalo takovou radost. A mě ve výsledku také. Bylo to jako obléknout si na chvíli kostýmy divadelní hry.

Za odměnu si odvážím aspoň o jedno Wannabe zážitků víc než kdybych byla tím Čechem, kterým si obvykle myslím, že jsme. Tak cestou z Krakova přemýšlím, jestli ta správná cesta ke štěstí (a k sobě) není náhodou být tím, kým si ostatní vysnili, že jsi. Naplnit svůj potenciál i v tom, kolik špekáčků si nacpeš do pusy naráz. Fake it till you make it, co je karmicky správně.   

 

Jednokulturalismus

Každá mince má dvě strany, a tak uprostřed polských hor docházím k tomu, že tu nejsme Poláci, Češi, Rusové, Slováci, Bělorusové a Izraelci. Ale jeden národ bez národnosti. Jsme generací lidí, která studovala na zahraničních univerzitách. Co mluví anglicky stejně plynně jako mateřským jazykem a hltá každé ráno Wired a NY Times. Jsme lidé, co bez ohledu na zemi, řeší podobné obavy z budoucnosti a naději, že jednou změni svět k lepšímu. Naše skupina se stala výsledkem průniku množin, který vymazává originální skupenství. Proto setkání Google mentorů tolik připomíná Erasmus. Jsme tu všichni jako přes kopírák. Stejné persony jen s různou aktuální polohou.  

Během #roadtripjeláska si mi dochází, jak se smazaly hranice nejen mezi národy. Seděli jsme vedle sebe v letadle cestou do Jeddy. Je mu 22, studuje finance v Ženevě, koučuje malý kluky fotbal a sám do míče občas kopne v lokální třetí lize. Jeho máma mu neustále dohazuje vhodné holky a minulý rok byl v Praze kalit s kamarádama (Džekuji opakuje půlku cesty). Moc neví, co se sebou (už si přiznal, že fotbalistou nebude), ale má nápad na startup. A tak se bavíme o Strategyzeru, Buffonovi a že nikdy nebudeme pro rodiče doopravdy dospělí.

Ale také o tom, jaké to pro něj je být syn uprchlíků, muslim a Švýcar s pakistánskými kořeny. Jaké to bylo podniknout cestu do Mekky, proč holky nosí burku a jak to má Pákistán s korupcí. Kamarádi si nemyslí, že jsem vtipný, když říkám, že mám v kufru bombu. A rodiče se bojí jít v Ženevě ven. Protože lidi tam venku se bojí jich. Pošťáka a ženy v domácnosti. Přestože žíjeme ve Švýcarsku skoro čtyřicet let a já už jinak než francouzsky/německy ani moc neumím. Loučíme se v noci na letišti, oba odlétáme dál až nad ránem. A je to přesně ten moment, kdy mu víru (a její ekosystém) závidím. Jdu přespat do mešity, na každém letišti je nějaká, dají ti jídlo, je to zdarma a je tam klid. Chceš jít také?, nabízí mi tenhle náhodný kluk pomocnou ruku. 

 

Chtěla bych si tohodle švýcarského fotbalistu přivézt zpátky domů místo suvenýru. Jen aby s námi chodil občas na obědy a byl živým důkazem toho, že propasti, hranice a nedorozumění jsou jinde než by měli být. 

Chtěla bych častěji být tím, kým si Poláci myslí, že jsem. A ne hledat chyby v olympijské jízdě za skvělými výkony.

Chtěla bych si udržet rozhled, aby až někoho potkám, jsme se mohli oba stát vyslanci dobré vůle našich národů a vytvořit prostor, kde nejsou pro přátelství třeba víza a vysvětlivky pod čarou.  

 

V mezinárodním prostředí člověk přestává být sám sebou a stává se zemí. A tak chci být zemí, na kterou jsem hrdá. S dobře nastaveným hodnotovým systémem a udržitelnou politikou. K sobě i ostatním. Protože jen tak mám šanci ve střední Evropě najít klid. 

 
 Zdroj: Unsplash

Zdroj: Unsplash