How fucked are you?

Je nás tu sedmdesát z pětatřiceti zemí a jsme doopravdy jeden jako druhý. Každý z nás mluví aspoň dvěma jazyky, máme za sebou vysokou školu, stipendium a aspoň jednu obálku časopisu. Půlka lidí tady je ve Forbes 30 pod 30, o druhé buď točí dokument Netflix, nebo s nimi konzultují diplomaté z UN.

Je nás tu sedmdesát z pětatřiceti zemí a trávíme čas tím, že se hádáme, kdo z nás je víc “fucked”. Začíná to vždycky stejně: nevinnou otázkou s fun fact, který mi (jemu) zůstal v hlavě po přečtení posledních Financial Times.

  • So you come from from the country that still kills its journalists?

  • Ne, to jsou Slováci. U nás většinu médií vlastní premiér.  

  • So you are only two million people, he?

  • Protože všechny ostatní donutily etnické čistky k emigraci.

  • So your president posts sexy pictures of herself in bikini!

  • Tak jinou šanci na sebe upozornit nemáme, když jsme malinká země na jihu Evropy, o které někdy slyšeli jen Češi.

Jako každá otázka otevírají něco hlubšího. Polák říká, že mu aktuální politická situace zlomila srdce a odchází si dát další pilulky. Arménka vypráví, že nikdo, ani její rodina nechápe, proč když už jednou do Ameriky dostala vízum, tak nezůstane. Holka z Bosny říká, že je běžné mít tři děti: abys jedno mohl vychovat jako katolíka, druhé jako protestanta a třetí jako muslima, a měl jsi tak jistotu, že tvoje rodina přežije každý režim.


Stála jsme v rohu Department of State a tiše jsem mluvila s diplomatem, který se specializuje na vztahy s Čínou. Things will get much worse. Worse than you can ever imagine. A tak mi došlo, že soutěž o to, kdo z nás je víc “fucked” už jsme vyhráli všichni. Včetně našich amerických mentorů.

V Seattlu má být touhle dobou opravdu zima a ve Phoenixu opravdu horko. Bylo to přesně opačně. Je to jen o trochu víc než dekáda, kdy 80 % New Orleans skončilo pod vodou a není v tomhle městě člověka, který nepochybuje, že se to stane znovu.

Zažili jsme střelbu na Židy v Pittsburgu a v USA Today psali, že počet trestných činů motivovaných rasovou/náboženskou/atd. nenávistí se za poslední tři roky zvedl skoro o 50 %. Průměrný net worth bílé domácnosti v New Orleans je 15x větší než afroamerické. 71 % Afroameričanů ve městě je na/pod hranicí chodoby. Takže začít firmu tak, že Ti půjčí babička je nemožné. A banka také ne, protože nemáš čím ručit.

Hermione říkala, že impeachment Trumpa je ta horší varianta, protože jeho uhlazený viceprezident je v kapse všech naftařských & co magnátů, co si dovedeš představit. Když se kluk z Ruska přihlásil o pitch na Department of State, všem nám potichu zatrnulo. I když každou debatu začínal I am not what you read, nebyl nikdo z Evropy, kdo nezmínil ruský vliv na jejich volby i průmysl. Holka z Albánie byla jediná, kdo se usmál, když jsme míjeli další a další bezdomovce, narkomany a dealery: A já jsem si myslela, že jsme na tom nejhůř. Byl to hořký úsměv: za ty dva týdny, co byla pryč, na její dílnu, co zaměstnává seniory a postižené, poslal finanční úřad už třetí kontrolu. Vždycky čekají, až odjedu pryč a doufají, že jim dá úplatek někdo jiný.  

Debaty o startupových ekosystémech, končily podobně: v Makedonii nikdo nechce investovat, protože ve chvíli, kdy start-up zkrachuje, nesmí investor (minimálně) několik měsíců využívat žádná svoje aktiva. 50 % mladých je nezaměstnaných a 75 % se reálně snaží odejít ze země. V Arménii se už předem počítá, že se z holky stane žena v domácnosti, a tak je země druhá na světě v počtu potratů motivovaných pohlavím. Vím, že si doma nikdy kluka nenajdu, pousmála se holka, která vede iniciativu, která se tohle číslo snaží změnit. For governments war is actually a good excuse, glosoval bezvýchodnou situaci na ostrově Kypřan, který založil podnikatelský inkubátor, který spojuje dva znepřátelené národy.

Je nás tu sedmdesát z pětatřiceti zemí a jsme doopravdy jeden jako druhý. Víme, že zažíváme nejdelší období míru a blahobytu, které nevyhnutelně končí. Víme, že jsme všichni “fucked”: nenávistí, nacionalismem, korupcí, (cyber)válkami. Všichni tu mluvíme o dětech. A hlavně o tom, jak se je bojíme mít ve světě, co přijde.


Můj profesor literatury mi jednou vyprávěl, že každá země má svůj narrative. Který se projeví v každém příběhu, který kdy napíše. Kanaďáné svádí boj s něčím větším než jsou oni sami a vždy prohrají. A Američané si vyprávějí příběhy o tom, že se můžeš stát z nuly hrdinou, protože to nikdy nevzdáš.  

Byly momenty, kdy jsme poslouchali profesory, diplomaty i sociální pracovníky a zvedali na sebe obočí, že spíš bychom měli ukazovat my jim, jak se to dělá. A pak mi uprostřed jednoho rozhovoru s taxikářem došlo, že není náhoda, že zrovna nás poslali do Ameriky.

Z New Orleans odešli po Katrině 4/5 obyvatel. A ti, co se vrátili, postavili znovu nejen svoje domy, ale i přenastavili kompletní školství nebo startupový ekosystém. Resillience je "odolnost, schopnost vzdorovat nepříznivým silám, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize." Taxikáři, servírky, ale i zástupce místního soudu ho vyslovovali s hrdostí, která táhne za jeden provaz. A nebylo to jen New Orleans, kde jsme poslouchali příběhy o tom, že se můžeš stát z nuly hrdinou, protože to nikdy nevzdáš. Phoenix, Charlotte, Seattle i New York, všichni mluvili o tom, že to zvládnou. Když budou volit, když budou kandidovat, když se spojí, když ještě máknou.  

Je nás tu sedmdesát z pětatřiceti zemí a bylo by jednoduché říct si, že je všechno kolem “fucked”. Že máme senilního prezidenta a premiéra, kterého od rovnítka s Berlusconim chrání jen absence aféry s teen prostitutkou. Že desetinu země ohrožuje exekuce a pay gap je 30 %.

Učím se tady překonávat krize. Říct si, že všechno má happy end, a pokud ne, ještě nejsem na konci příběhu. Nevzdat to pod tíhou faktů a říct si, že nejbližší možnost, jak s něčím hnout, máš na konci svého ramene. Tak si lepím na diář Resillience a hledám inspiraci, jak změnit svět kolem sebe, abychom soutěž o to, kdo je víc “fucked” jednou prohráli.

Je nás tu sedmdesát z pětatřiceti zemí a máme doopravdy společné jediné: že “fucked” není tečka za větou, ale důvod, proč to všechno dělat. Proč na Kypru a v Makedonii budovat startupový ekosystém. Proč ve Francii a Arménii pomáhat ženám zářit. Proč v Albánii a Holandsku pomáhat slabším. “Fucked” totiž nikdy nesmí být konec. A důvod to vzdát.

 
 ÈRIC ROHMER. L’AMOUR L’APRES-MIDI, 1972

ÈRIC ROHMER. L’AMOUR L’APRES-MIDI, 1972