Happiness is a container of all different emotions

Martin mi dnes uprostřed WebSummitu vyprávěl, že je posledních pár měsíců na emoční horské dráze a já si uvědomila, že taková přiznání teď slýchávám hlavně od čerstvých třicátníků. Jako by tenhle pocit akutní závratě přicházel s věkem a ne s naším kolektivním vyhořením.

Je mi 33, což znamená, že v nejlepším už mám třetinu, možná polovinu života za sebou. A tak bilancuji, jestli to mělo smysl, impact i hodnotu. Jestli to všechno stálo za to.  

Happiness is a vector, říkal na WebSummitu Ethan Imboden z Frog. Štěstí podle něj pramení z pohybu. Když mluvíme o životě, vždycky o něm mluvíme jako o úsečce. Posouváš se od někud někam, z bodu A do bodu B, od narození do smrti. A po cestě se snažíš něco stihnout, zažít, udělat, dokázat, ovlivnit. Ale můžeš (čti: musíš) se pohybovat jen mezi těmihle uzavřenými závorkami.

Není to jen vertikála, životní úsečka, nad kterou po třicítce přemýšlíš. Život najednou existuje ve 3-D. Přidáváš si poprvé i horizontálu. Na základní škole na sídlišti jsme na tom všichni byli stejně: od kamaší po Pribiňáčka, se daly naše dny a pokojíčky kopírovat. Na vysoké jsme se dělili o čínské polévky a trávili čas v noční studovně na Lékařské. Někdo s Macbookem, ale stále všichni spolu. 

Teď kolem třicítky se naše životy poprvé rozpojily. Část odešla na mateřskou, část má Teslu a část zmizela meditovat do Indie. A najednou vidíš, že všichni, kdo byli stejní jako já/Ty, sundali masky Storm Troopers a získali vlastní identity. Ne lepší, ne horší, ale jiné. Armáda se rozpadla na malé jednotky a Ty ani nevíš, jestli vůbec ještě všichni bojujete za Hvězdu Smrti. Všechny alternativní verze světa jako by nastavovaly zrcadlo Tvojí životní realitě a nutili Tě zvažovat nejen, jestli jsi na cestě vertikálou uspěl, ale jestli má Tvoje plošina i správný směr a náklon. 

 

We’ve lost our paths, we are measuring actions, not emotions. I když Jacob Greenshpan mluvil o UX, bylo to jako by popisoval filtr, kterým se po třicítce najednou začneš koukat na svět kolem kolem sebe. Už nepočítáš kolik titulů, pozic z Kamasutry a pracovních večeří máš za sebou, ale jak jsi se u nich cítil. 

Jako v reklamní strategii, ani u štěstí, kvantita automaticky neznamená kvalitu: Business models are built for revenue, number of open eyeballs, but correlation between open eyeballs and happiness is disputable. Tak Ti pomalu dochází, že celou dobu počítáš se špatnými metrikami. Že KPIs i OKRs máš nastavené úplně jinak, než dlouhodobě dává smysl.

Sfoukneš svíčky na dortu a učíš se nově počítat svůj život v jeho hodnotě a kvalitě interakcí. V emocích, co se nedají smrsknout do šesti typů smajlíků na Facebooku. Najednou projektuješ úplně jinou perspektivu na ten samý obsah. Sám sebe přestáváš dehumanizovat do čísel a zdvižených palců a vracíš se zpět na začátek. Sám k sobě a do sebe. 

 

Mihaly Csikszentmihalyi píše ve Flow, že štěstí přichází v momentě, kdy přestaneš brát v úvahu vliv (a nátlak) okolního světa. Jen tak můžeš být doopravdy svobodný. Tak se snažíme extrahovat svoje volby od ega, socio-ekonomických vlivů i Maslowa v honbě za správnou volbou, za nezávislostí. Ale stejně jako ve vztazích, nikdy nedokážeš oddělit vlivy kompletně od samotných rozhodnutí. Je to ekosystém, který svojí podstatou neguje možnost potenciální extrakce, protože v tu chvíli by kompletně zanikl. Jsou to laboratorní podmínky, které s reálným světem nemají moc společného. Sny, které hýčkáme čtením o mindfullness & co, ale realita, stejně jako výkaly, vždycky aspoň trochu smrdí. 

Happiness is a container of all different emotions, vyprávěla také na WebSummitu Pamela Pavliscak. Možná nikdy neoddělím svoje touhy od vlivů, ale stačí mi pro dnešní den uvědomit si, že mám v jedné lahvičce různé ingredience. Někdy oddělené jako olej s vodou, jindy promíchané jako vodu si sirupem. Ale at the end of the day záleží jen na mě, jakou optiku si pro zkoumání etikety na obalu zvolím. Stejný obsah, jiná perspektivá, jiné metriky. Protože možná toho mám na téhle úsečce strašně moc za sebou, ale také ještě víc před sebou. Možná mají moji bývalí bratři ve zbrani vizitku na tvrdém papíře a jezevčíka, ale já tohle všechno píšu v Lisabonu, s plnou pusou místního pudinkového dortíčku. A to vůbec není špatná verze náklonu světa.

 

A doufám, že možná jsem sundala uniformu úplně, podařilo se mi z Darth Vaderovy armády dezertovat a kopu teď za správnou stranuIt doesn’t come down to a tool, but how you are using it. Choose to use it for good, zaznělo na debatě o závislosti na sociálních sítích, ale mohlo to být i vyvěšené na místní radnici. Je jedno, co si vybereš, pokud to děláš podle nejlepšího vědomí a svědomí v tu danou chvíli, je moje nová mantra a záměr v jednom.  

Tak hledám nezávislost pro a ve štěstí, i když jen mezi těmihle uzavřenými závorkami vertikál a horizontál. Hledám autenticitu, se kterou můžeš odstranit VR/AR brýle z obličeje a stop and smell the flowers. Přemýšlím o dopadech na sedm generací dopředu. Počítám ne letenky, ale intenzitu emocí, co s sebou nesou. Pomalu doopravdy začínám rozumět virálním videím o stařečcích, co říkají, že kdyby mohli udělat jednu věc jinak, víc by se smáli/milovali/sdíleli. Prožívali by svoje emoce vědomě a snažili by se je znásobit prchavostí kairos

 

Všímám si, že přednáška, ze které mám na technologické konferenci nejvíc poznámek, je ta o emocích. Už protože chci s třicítkou vnímat sama sebe jako člověka a jako ne robota s předem danými funkcemi a funkcionalitami. I když to s sebou občas nese závratě z horské dráhy a pach výkalů. 

 
 Poznámky z Lisabonu

Poznámky z Lisabonu