Ageless

“Chodila bys někdy s mladším klukem?” Honza v Emě.

“Žádná holka se mnou nechce chodit, protože nevypadám na těch devětadvacet.” Vladimír na cestě do Karlína.

“Chtěl bych holku, co to má v hlavě srovnaný.” “A proč máš Tinder nastavený 18-20?” Petr a Pavel v Creative Docku. 

“Nejhorších na třicetinách bylo, že mi došlo, že už nebudu ve Forbesu 30 pod 30.” Anonym. 

“Je ti jednatřicet, měla bys XYZ.” Táta celý Vánoce.

“Tohle bych nenosila, na to už nemám věk.” Máma pořád.

“Doktor říká, že mám fyzičku třicátníka.” Táta každý rok. 

“To je jasný, že už všechno vzdal, když je mu pětačtyřicet.” Holky o klucích vol 1. 

“Tak když jdeš ven s klukem, co je mu 26, tak se nediv.” Holky o klucích vol 2. 

“Myslela jsem si, že touhle dobou už budu dospělá.” Holky o sobě.

 

Poslední dobou často s někým vedu diskuse o číslech a jejich implikacích a aplikacích. O tom, kolik toho říkáme, aniž bychom tomu doopravdy přikládali pozornost a sami se potom dobrovolně zavítáme do klecí, které jsou vyznačené věkovým rozpětím a podmiňovacím způsobem. 

Přemýšlím o tom, co je v hlavě a co je doopravdy a hledám příklady, které umožňují doufat, že barvy a jehly se nosí i v osmdesáti (ale vlastně pořád), být single v 41 je liberatingnad světem lze přemítat i pomalu a udržitelně, smrt vlastní perfektně nalakovanou rukou je vyhnutelná a pokud konec přeci jen přijde, tak, že v sobě nese příběh. A když už všechna naděje dochází, čtu si statusy o tom, jak jsme na to všichni úplně stejně, vytvářím pro mámu Pinterest nástěnky (a nebo účet na Facebooku), slintám nad Monicou Bellucci jako Bond Woman a snižuji si na Tinderu věkovou hranici.