Escaping reality

Neotevírám e-maily, nezvedám telefony a nepřijímám Skype hovory. Jen někdy, jen náhodně, nepředvídatelně, ale o to urputněji. Nevybírám si, kdo se stane další obětí: neodpovídám nejlepším kamarádům, sociálce ani kurýrovi s jídlem po šestém zazvonění. Nedokážu to. Za ty roky jsem kvůli tomu přišla o práci, kamarády i lístky zdarma. Ale ani, když si tohle uvědomím desetkrát a dokola, nedokážu to. Je to jako páčka, rezavý zámek a zatvrdlá důchodkyně, která se bojí světa venku dohromady. Přichází v dobách, kdy jsem unavená, mám PMS, ale i ve chvíli, kdy se naoko nic neděje. Za ty roky jsem si naordinovala všechny myslitelné kúry. Zkoušela jsem platit lidem za to, že mi tlumočí, co mám v inboxu (reverse NSA), hodně a pomalu dýchat, určit si konkrétní deadline, připomenout si, jak trapně mi bylo minule a pořád nic. Jediný trik, na který jsem za ty roky přišla (a ani tak není 100%) je Plán B. Představím si, co všechno mi můžete chtít (máma umřela/sociálka na mě posílá exekuci/Brad Pitt se rozhodl kvůli mě rozvést) a vytvořím si na všechny situace scénář, co musím zařídit, říct, vytvořit. Mám jich desítky v momentu, kdy klikám na Open, abych si často přečetla jen suché “OK.”  

 

Naučila jsem se alternativní scénáře aplikovat na celý svůj život. Když je nám s Bárou nejhůř a kouříme na balkóně imaginární cigarety (once a smoker, always a smoker), vyprávíme si o tom, co bysme dělaly, kdybychom nežily naše současné reality. A obě to máme propracované do mikrodetailu. Já vím, že lektoři angličtiny berou ve Vietnamu 40 dolarů na hodinu, nájem v klidu sfouknu do pěti tisíc měsíčně a Trang s Hai Van mi dají kulturně-jazykový rychlokurz. Vím, že kluka si tam nikdy nenajdu (prý nechodí s vyššíma holkama), musím si přivézt evropské šampóny (ty místní jsou z čínských továren plných persticidů) a když bude nejhůř levné letenky jistí, že co měsíc se mi ozve jeden z vás, že zrovna léčí svůj burn-out. A od doby, co se mi Bára svěřila, že jednou bude učit jógu, se ptám na alternativní reality všech kolem. Linda bude servírka v Čestru a když se hodně zasní, mluví o penzionu v horách, Dan bude jezdit s přepracovanými manažery na kole kolem Šumavy a Marie dělat náhrdelníky z korálků. Všichni jsme na nejlepší cestě do Forbesu, ale jediná myšlenka, která nás uprostřed mítinku, briefingu a reforcastu uklidní, je pasení ovcí

Tereza mi ráno říkala, že do Ženy a život opravdové čtenářky do editorialů vlastně nevybírají, možná jen ty opravdu fotogenické. Každý pokus časopisů pro ženy zavánět realitou zkrachoval, stejně jako plus-size (ehm) holky na Fashion Weeku. Protože reality máme všude kolem spoustu: pupínek na čele, pan Božský, co má spoustu chyb a boty, ze kterých mám puchýře už po třech metrech. Vogue, filmy s Colinem Firthem a Instagram jsou jen legální drogy, které používáme ke vstupu do alternativních realit. Escapisms, které nás doženou na terapii jen ve čtyřech případech z pěti. 

 

Dřív jsem si v tramvaji cestou do školy četla, ale poslední dobou víc času trávím pozorováním lidí. A psaním scénářů o jejich životech. Jsem schopná celé odpoledne strávit na Letné hádáním, které páry jsou spolu už dlouho, jestli jim to klape a kdo chodí s tím psem ven, když prší. Hádám, kdo v metru volí komunisty a kdo měl ráno sex (ahoj, Krtku!). A nemyslím si, že to dělám sama: Humans of jsou blogy, které boří všechny rekordy, protože nám konečně dovolí si všechny ty potenciální verze ověřit. Udělit si body za správné odpovědi a zlepšit svoje hádání na příští jízdu vlakem. 

Proto marketéři tak milují persony. S paní Květou se právě rozvádí manžel, tak začala chodit na botox a miluje barvičky (a novou kolekci Desigual). Lindě se po porodu změnila postava a tak je nejšťastnější, když se jí podaří ještě vlézt do eMka. Chrochtáme v zasedačkách blahem nad vybájenými životy našich zákazníků, abychom si nad pultem v Tescu uvědomili, že někdo v Nutelle si vysnil unavenou manažerku Pavlínu, která to schramstne ještě na parkovišti prstem a zají porcí výčitek na téma palmový olej.   

 

Každý pohovor se ptám na ideální práci. Co bys dělal, kdyby bylo možné úplně všechno? A sním o odpovědích jako je pilotování draků (ahoj, Anio!). O povoláních, která neexistují, ale vystihují nás více než všechny osobnostní testy dohromady. A jen málokdy je dostanu. Jsou schovaná mezi recepčními, social media ninjas a stylistkami, popisy 9-5 jobs se stravenkami a důchodovým připojištěním. A tak stále hledám snílky s alternativními realitami, kteří díky nim vymyslí auto a ne rychlejšího koně. A budou díky tomu někým, kým jednou mohou být a ne jen kým teď na papíře jsou.   

Kdysi dávno jsem měla na diáři napsáno It’s not about if you believe in unicorns, but if they believe in you a poslední dobou mi dochází, že není tak báječné si alternativní reality vytvářet, ale být součástí té vysněné někoho jiného. Být takoví, že někdo si vysní odjezd do Vietnamu i do Karlína s vámi. Protože, když bude chtít Bára učit tu jógu i mě, tak najdu sílu zvednout telefon i pánovi, co mi účtuje daně. 

PS: Napište mi, o vašich alternativních realitách i s řešením mého problému. Slibuji, že se pokusím odepsat: pavlina.louzenska@gmail.com