Je mi 33

Je mi 33 a máma mě stále chodí vyprovázet na autobus, kontroluje, co jím a jestli už jsem byla tenhle půlrok na gynekologii. A stále si myslím, že nikdo statečnější, než můj táta není. 

Je mi 33 a a stále dokážu držet nesmyslné diety, sedat do auta k opilým klukům a fotit se pokaždé, když si obleču legíny na cvičení. Jen už jsme se naučila nedávat to pokaždé na Snapchat. 

Je mi 33 a nemám řidičák, hypotéku, prstýnek a jasno. Třeba, proč je tak špatné to teď a tady nemít. 

Je mi 33 a můj kluk spravuje náš společný účet, protože ještě pořád žiju v tom, že Hospodářky, Kinfolk, tři espresso toniky a nové tenisky jsou doporučená denní dávka pro přežití na Letné. Abych pak týden před výplatou volala bráchovi, jestli mě nevezme na oběd. 

Je mi 33 a bez appky v telefonu bych nevěděla, kdy mám menstruaci i kde mám zítra být. Ale hlavně, že mám doma kopu pastelek a šest barevných lepících pásek. 

Je mi 33 a takový jsem si to ve dvaceti nepředstavovala. Možná protože, když se tě v šesti letech někdo zeptá čím chceš být, nikdy neodpovíš, že UX designér/CMO/nákupčí, protože ani nevíš, že taková verze života existuje. A tak každý den děkuji Vesmíru, že to takový jako jsem si to vysnila ve dvaceti není. Protože mi to vlastně v konečném součtu přijde moc fajn.