Jak vypadá moderní rodina

Na začátek pár faktů: Naposledy fungoval model rodiny ze Stepfordských paniček v padesátých letech, od té doby se rodina změnila k nepoznání. Už dávno to není jen 2,5 dítěte, pracující muž, žena v domácnosti a Škodovka. Jen třetina rodin by se dnes podle Pew Research dala popsat jako nukleární – kde děti mají oba rodiče a jde o jejich první manželství. V šedesátých letech to bylo 73 %.  

Na jejich místo nastoupily nové modely: Polovina prvních manželství v Česku se rozvádí, 60 % z nich s malými dětmi. A tak se potkáváme čím dál častěji se single rodiči, nebo patchworkovými rodinami, kde děti získávají tzv. třetí rodiče. 

Klesá celková chuť se vdávat a ženit. Přes polovina děti ve Francii se dnes rodí mimo manželství a pokud už se jejich rodiče rozhodnou vzít, je to mnohem později. Roste i počet lidí, kteří děti nemají. Ať už cíleně, nebo protože až pětina párů nemůže počít. Podle Pew Research 27 % mladých párů žilo společně bez dětí, v sedmdesátých letech to bylo 18 %. „Více párů dnes žije s mazlíčky než s dětmi,” dodává k tomu novinář David Brooks v The Atlantic.  

Žijeme navíc v menších domácnostech. V sedmdesátých letech pětinu domácností obývalo pět a více členů – často šlo o mezigenerační soužití, kde prarodiče pomáhali s péčí o malé děti. Dnes je takových rodin méně než desetina a často jde o nízkopříjmové domácnosti. Kvůli práci se navíc stěhujeme mimo rodná města, a tak je představa velkého stolu, kde se rodina sejde (nejen) o Vánocích čím dál vzdálenější. 

Skvělá zpráva je, že jsme vůči novým modelům soužití tolerantnější než kdy dříve. Osm z deseti lidí podporuje volbu nemít děti, stejné je to i se single rodiči. 69 % Čechů podporuje manželství pro všechny a skoro 60 % lidí podporuje, aby neheterosexuální pára vychovávali děti. Jen pětina lidí si myslí, že potřebujete dítě nebo svatbu, abyste mohli být v životě šťastní.  

Patchwork family

Šedesát procent rozvádějících se párů v Česku má v péči nezletilé děti. Celkem se rozvod minulý rok dotkl více než dvaceti tisíc dětí a jejich rodičů. A ještě více, pokud vezmeme v úvahu, že čím dál častěji cestu k oltáři vynecháváme. „Rozešli jsme se, když byli kluci ještě malí,” vypráví mi majitel softwarové firmy Karel. Po roce odloučení si našel novou partnerku, se plánují další dítě. 

Je to příběh, který se opakuje čím dál častěji. Průměrný pár se v Česku rozvádí po třinácti letech soužití, což znamená, že průměrné čerstvě rozvedené ženě je čtyřicet, muži o trochu více. To, že první manželství nevyšlo, neznamená, že chtějí být do konce života sami. Do nového vztahu se častokrát vydává aspoň jeden z nich s dětmi. 

Že je to v Česku poměrně bežný fenomén, potvrzuje psycholog Petr Kačena. A nejen v Česku. Uvádí se, že až pětina rodina je tzv. „poslepovaných”, ne vždy je ale nová rodina jako z televizního seriálu Krok za krokem. Patchworkové rodiny totiž nejsou smoothies, kde na mixéru zmáčknete jediné tlačítko a všechno se perfektně propojí. 

Po knížce Kamily Šimůnkové Petrovské Třetí rodič se jen zaprášilo. Její TEDx o tom, jaké to je být macechou má na YouTube skoro deset tisíc shlédnutí. A Facebookové skupiny nebo fóra pro rodiče jsou plné zoufalých dotazů, jak novou situaci zvládnout. 

„S manželem jsme mluvili dlouho o tom, jak vše správně nastavit a vlastně o tom mluvíme neustále. Pomáhá mi i psycholožka,” vypráví mi marketérka Pavlína. Z předchozího manželství přišel manžel s malým synem a potom si spolu pořídili dvě další děti. 

„Dlouho jsem řešila, jaký budu mít s Tobiášem vztah. Jak mi bude říkat? Kdy mu můžu vyhubovat?,” vypočítává další a další otázky. Často jsou to na první pohled detaily: „Moje děti musí pomáhat s nádobím po večeři, děti mého partnera to tak nastavené nemají,” vysvětluje mi Hanka. 

Tam, kde se bezdětní mohou vrhnout do vztahu po hlavě a nepřemýšlet vůbec nad ničím, je pro patchworkové rodiny zamilovanost až na druhém místě. „V tom vztahu už nejste nikdy jen dva. Je vás tam od začátku více. Dítě (děti), ale i předchozí partneři,” vysvětluje mi snad každý rodič, který si slepováním prošel. 

Pro děti, které v takových rodinách vyrůstají to může být skvělá zpráva. „Dítěti přibude další „rodičovská figura,“ od které se může učit,” vysvětluje Petr Kačena. A Pavlína jeho slova potvrzuje: sama sebe vidí ne jako druhou mámu, ale dospělého člověka, o kterého se bude moci Tobiáš celý život opřít. 

David Brooks v magazínu The Atlantic vysvětluje, že nukleární rodina je koncept, který historicky fungoval jen pár let, ale jinak jsme vždy byli zvyklí fungovat v širších komunitách, kde měli děti široké spektrum starších, které je provázeli na cestě dospíváním. Teď je nahrazujeme trenéry, vychovateli, učiteli. Externími figurami, kteří jsou v životě jen na pár semestrů. To je ale v patchworkových rodinách jiné. „Díky tomu, že jsme spolu, má Tobiáš hned několik babiček a ještě více tet,” usmívá se Pavlína. „Učí se o nových světech, ke kterým by se jinak nedostal.”

A to, že je najednou na dítě dospělých víc znamená, že si mohou rodiče častěji vydechnout. „Kluci jsou pravidelně u mámy a my máme týden jen pro sebe,” usmívá se Karel a spiklenecky mrká na svojí partnerku. V předchozím vztahu pravidelnost „partnerských oddechů” chyběla. Teď jí určil soud i vzájemná dohoda. 

Rodinu si vybíráš

Rodinou už nemusí být jen lidé, se kterými sdílíte prstýnek nebo DNA. Třetina mladých žen a polovina mladých mužů do třiceti let je single. A tak hledáme komunity, které nám pocit sounáležitosti nahradí. 

A tak už dávno není spolubydlení jen volbou pro ty, co nemají na to bydlet sami. „Nechtěla jsem přicházet do ticha. Trpím na deprese a tohle to jen zhoršovalo,” vysvětluje mi investorka Veronika, která ve velkém bytě v centru Prahy pronajímá pokoj. 

Bára single není, ale i tak si společně s přítelem vybrali spolubydlení s jinými lidmi. „Líbí se mi, jak se večer všichni sejdeme, je to jak ze seriálu Přátelé,” směje se a připomíná mi statistiku, že lidé, co mají šest a více blízkých přátel jsou o 60 % šťastnější.    

Do co-livingu se ženou i rodiny. Rostoucí ceny bydlení a hlavně absence širší rodiny dává vzniknout místům, kde více rodin sdílí společné prostory a vzájemně si vypomáhá s péčí o děti. Příkladem může být vila v Praze, kterou společně rekonstruovali modelem Baugruppe tři rodiny. 

„Kamarádi jsou první komu volám, když se něco děje. Vzájemně si pomáháme ve všech životních situacích, chápou lépe, co se děje než moji rodiče,” vypráví mi snad každý třicátník. S akcelerujícím pokrokem se generační příkopy ještě rozšířily. „Můj táta nechápe, jak dnes funguje pracovní trh, ani randění, tak se mi těžko hledají společná témata,” vysvětluje mi analytik Dušan a potvzuje statistiku Cornell University, že třetina lidí je dnes se svými rodinami tak na nože, že nevyhledávají žádný kontakt. 

Jenže během posledních třiceti let se počet lidí, co nemají žádné kamarády zvedl ze 3 % na 12 %. V roce 2004 měli lidé průměrně 8-9 blízkých přátel, v roce 2021 tohle číslo kleslo na 3-5. 

Designérka Kristýna pracuje na dálku: „Stává se mi, že za celý den promluvím jen na manžela.” Kvůli jeho práci se odstěhovali do zahraniční metropole a tam si pořád ještě nenašla přátele. „Ani to tu nejde, potkat se na kafe znamená dojíždět do centra skoro dvě hodiny a na to po celém dni nemá nikdo energii,” doplňuje jí Victorie, která do Londýna odešla za prací. 

Pětina lidí pracuje na dálku a až polovina lidí je na volné noze. Počet lidí, co každé ráno zamíří do podnikové kantýny, kde jen tak pokecá o počasí klesl. Stejně jako počet míst, kde se můžete jen tak seznámit. 

A tak dnes mluvíme o epidemii samoty. Na první pohled se rozpadla tradiční rodina a současně nám ubyli přátelé. Výsledkem je, že 60 % lidí se cítilo osaměle už před pandemií.

I proto mluví psychologové o tom, že ať už budete žít patchworkovém soužití, v kamarádském spolubydlení, nebo si „jen” najdete kamarádky na život a na smrt jako v Sexu ve městě, bude to skvělá zpráva. I protože si tak prodloužíte život: lidé, kteří se cítí být součástí nějaké rodiny (ať pokrevní, nebo ne) mají o 260 % lepší zdraví. 

Tip: Na Netflixu najdete seriál o patchworkové rodině: Bonus Family vás zábavně provede nástrahami slepování.

Text vyšel v časopise ELLE 11/23.