Oblečte si vlastní názor

Představte si ten moment, kdy někomu prozradíte, že máte Ebolu. Nebo nejste feministka. Tenhle výraz v očích a úprk na druhou stranu místnosti si pravidelně zažívám, když někomu prozradím, že pracuji v módě. ,,Dneska vypadám strašně!”,,Vůbec mi to neladí” nebo moje oblíbené ,,Módě vůbec nerozumím” místo pozdravu a rychlý úprk za kýmkoliv z IT oddělení.  Nezáleží, jestli mám na sobě tenisky (pořád) a žádný make-up (většinou), syndrom gestapa v utajení mě obestírá tajemněji než Chanel no 5. Od kdy se hroutíme pod domnělou nadvládou Hitlera v převlečení za náctiletou módní blogerku? 

Šéfredaktorka japonského Vogue Anna Dello Russo si prý v zimě natírá nohy vazelínou, aby se mohla projít po ulicích londýnského fashion weeku v sezóně jaro/léto. ,,Ne, díky,” zní z úst holek, které se rozhodly mluvit samy za sebe. Protože ve světě, kde nic není jisté, je všechno možné. Všechno je remix znělo Paříží už několikátou sezónu. Pro můj (a váš) šatník to znamená, že padla všechna tabu. Kašmírový svetr a šušťákovka ze sekáče odkazují k Vetements a ne do outu. A mít názor (a kopu fanoušků na sociálních sítích) je, co vás dnes dostane do hledáčku street style fotografa. 

,,Kde mám nakupovat, abych byla stylová?” je jedna z nejčastějších otázek, co dostávám. Nejstylovější holky, které znám, nenakupují na jednom tajemném místě, jehož adresa se dědí z generace na generaci. Zuzka je sekáčová královna, Karin kombinuje šátník svého kluka s elasťáky na jógu a Martina si šije věci sama. Ale když mají tu manšestrovou sukni/lacláčové šaty/cokoliv-o-čem-jsem-si-myslela-že-je-nenositelné, nesou to s takovou grácií a sebevědomím, že na chvilku zatoužím po další bizarním přídavku do skříně. Ale doopravdy toužím po tom být si jistá. 24/7.

 

Prozradím vám tajemství. Toužím po kolekci sestavené z toho, co nosí módní návrháři na konci přehlídky. Černé roláky, tenisky a perfektně střižené, co ani po maratonu stěhovaní, stehování a rozhovorů nevypadají zpoceně, zmačkaně, unaveně. A přitom jsou tak skvělé, že si v nich stoupnete před Annu Wintour a zamáváte jí. Toužím po oblečení, které nosím já a ne naopak. Bez přídavných jmen a přídomků v něm můžu být kým jsem. Tou nejlepší verzí sama sebe.

Návrhář Marc Jacobs jednou řekl, že šaty nemají význam, dokud je někdo nezačne nosit. Nenaplní ho svým názorem, stylem a příběhem. Móda je zajímavá, protože reflektuje dobu, vyjadřuje názor a odráží, co vám zrovna běží hlavou. Když se omlouváte, že vás móda nezajímá, někde za kabelkou a kombiné slyším, ještě jsem nenašla svůj hlas. Stylistka, nebo módní časopis jsou terapeuti, kteří vám mohou pomoci, ale nakonec je to stejně na vás najít si tu uniformu, ve které se nestydíte před kýmkoliv.

Když jdu na konferenci nikdy nenosím podpatky. Ne protože mi nesluší, ne protože nejsou cool, ale protože potřebuji stát pevnýma nohama na zemi. Abych ustála místnost plnou kluků a měla pocit, že můžu kdykoliv vyskočit a rozrazit skleněný strop. Mám konfekční velikost 44 a nikdy nenosím hábity, dlouhé sukně a vůbec, cokoliv, co by to mělo zakrýt. Protože nechci zakrýt, kým jsem. Obzvlášť ne ve chvílích, kdy jsem nejistá a zranitelná. 

Jsme všichni neustále v pohybu a oblečení nás nesmí zpomalovat. Místo notebooku používáme iPhone, místo kanceláře kavárnu a tak potřebujeme oblečení, ve kterém zvládneme let přes tři časové zóny, dlouhé jednání i večírek. Trend forecasterka Lidewij Edelkoort vystihla jednu velkou módní změnu – už nehledáme oblečení na různé příležitosti, ale kousky, které se nám umí přizpůsobit za pochodu. Návrhářka Tory Burch vysvětluje, že ideálem je dnes současně vypadat upraveně, cítit se pohodlně a to všechno v oblečení, které je funkční. Něco jako perfektní pyžamo, kterým dáte najevo světu, že po večerech nejen čtete Oněgina, ale i trénujete na půlmaraton. Kalokaghatia říkali už ve starém Řecku: rovnováha těla a duše.  

Každý den děkuji všem bohům (a trendsettingovým agenturám) a doufám, že s námi tahle funkční móda ještě chvíli vydrží. Nenosím už jedny boty na večírek a v kabelce jiné na přezutí. Můj fyzioterapeut říká, že od té doby, co nosím batohy (a cvičím) se moje skolióza zlepšila. A hlavně mi není v zimě zima a v létě horko. Haleluja.  

Funkční oblečení mělo dlouho blíže k Silicon Valley než na pařížský fashion week. Záplava kostičkovaných oranžových kalhot na českých ulicích mi dává pravidelně za pravdu. Běžně jste si mohly koupit ponožky se stříbrným vláknem, které chrání proti zápachu, a tílka, která vám uberou pět kilo. Ale bylo to dilema jako z Bridget Jones: stahující kalhotky nebo sexy tanga.  Ale dříve než jsem přesvědčila tátu, aby vylezl z tepláků, začala jsem je nosit také. Jen jsou jiné, než ty, co má on. Stahují, zmenšují, vyživují, zbavují celulitidy a ještě na sobě mají nálepku Stella McCartney.

Tenisky poprvé v historii předběhly v Británii prodej lodiček a tepláky už má v kolekci i Givenchy. Díky kreativnímu řediteli Vetements a Balenciaga Demna Gvasalia se mikiny s kapucou dostaly na pařížské molo, ale i do Zary. A s tím vším souvisely i kolaborace sportovních značek s designéry: Canada Goose (a nepočítaně dalších) s Vetements, nebo v Čechách Odivi a Nike. Adidas Gazelle a Stan Smith si vyboxovaly místo v trendových reportech a já si ze svého posledního výletu na fashion week přivezla (kromě sady talířů) troje tenisky. Kdyby můj sportovní táta zjistil, že stály víc než měsíční nájem a rozhodně nejsou na běhání, pro jistotu by mi naordninoval ještě pár koleček kolem Stromovky navíc. 

 

Nedávno jsem četla skvělý článek o trendech, které existují jenom na Instagramu. Konturování a síťované punčochy do džínů vypadají perfektně po třech filtrech, ale pod tíhou reality kolabují. Stejně jako já na jehlách na pražských kostkách. 

Nejlepším trendem posledních sezón je nekolabující tělo. Heroin chic devadesátek nahradily aplikace na běhání v telefonech a chia semínka v jogurtu. Když máš skvělý zadek, tak ho ukaž. Tak fotím na Instagram růžolící tváře po výběhu se stejnou hrdostí jako značkové kabelky. Protože na rozdíl od kabelky, báječný zadek nikdy nevyjde z módy. 

Stejně jako mít svůj vlastní názor. Takže až se příště potkáme, řekněte mi s mrknutím ,,Dneska mi to ohromně sluší.”  

 

Článek vyšel v dubnovém Cosmopolitanu