Zapálil jsi Notre-Dame, abys ho vytiskl na 3D tiskárně znovu
Místo vyklápěcí Motoroly máš v kapse počítač, co by nás zavezl na Mars. Půlka věcí v domě dostala jména: nemáš už reprák, ale Alexu, světla nahradila Hue. A druhou polovinu nahradila virtuální verze: odemykáš otiskem obličeje, platíš Apple Pay. Na spaní, jídlo, plodnost i kroky máš IRL analýzy. Nad postelí Ti visí plakát Jacka Dorseyho a do telefonu Ti posílá upozornění Square, Squarespace i Space. Sci-fi jsi přestal číst úplně: jen přelétáš očima řádky novin. Vždycky, když jsi na futurologické konferenci hraješ buzzword bingo s jedinou frází: “You think it is unreal, but it is already happening.” Nikdy jsi ještě neprohrál.
Stejně jako Ti myšlenky předbíhají slova, přítomnost přeběhla budoucnost. Časy se vlily do sebe a nastalo bezčasí, které připomíná teleport Enterprise. Rudý záblesk a všechno je zase úplně jinde. Než se nadechneš. Než mrkneš. Než se vyspíš. Všechno je najednou možné.
Fandíš tomu, že se všechno žene tak rychle dopředu. Do momentu, než se vrátíš domů.
Běžíš totiž tak rychle, že jsi zapomněl, že existují lidé, co mají pořád ještě pořád pevnou linku a zprávy se denně dozvídají jen v 19:20.
Co hledají vnoučata mezi řádky proslovu o zmražených vajíčkách.
Co bojují s Wikipedií, Googlem i T9.
Co v Human Centered Design lidskost nevidí.
Co jen brzdí tenhle Tvůj sprint za lepšími zítřky.
Ty momenty, co s nimi trávíš, smrdí jako návštěvy v LDN. Celou dobu jenom myslíš na to, abys byl pryč. Zpátky ve svém vlastním čase a době. Zapomenout a pohrdat zní někdy vlastně úplně stejně.
Zamrazil jsi minulost na horší časy. Nemyslíš si, že ještě někdy bude relevantní. Vnímáš jenom světlý zítřky na dalších planetách. Tak jsi starochům utekl. Nechals je někde daleko za sebou a na Serenity ses nalodil sám. Sám jen se svojí vizí budoucnosti, Teslou a buzzwordy.
Teleport Enterprise. Rudý záblesk než se nadechneš. Než mrkneš. Než se vyspíš. Všechno je možné. A hlavně jinak.
Pomalu Ti dochází, co se stalo. Že jste parta kluků a holek v drahých teniskách, co se ocitla uprostřed vesmíru bez předchozí generace. A jako v Pánu much zkoušíte, kam se bez pravidel, autorit a společenských konvencí dá zajít. Daleko. Dál, než na co Ti žaludek stačí. Dál, než Ti síly budou stačit, abys utekl.
S pravidly a konvencemi jste ztratily i kotvy. Smysl. Kontinuitu. You have to know the past to understand the present, četl jsi kdysi u Sagana a teď teprve Ti dochází, co to znamenalo. Nechal jsi minulost za branami svého světa a tím jsi ztratil přítomnost.
Tak nad avokádovým toastem zkoušíš nadefinovat nové hodnoty. Základ, na kterém se dá postavit budoucnost. Ale jediný záblesk většího smyslu přinesla Patagonia s Nike. Shut up and take my money, směřuješ energii zase jinam než kde jí potřebuješ.
Než se probereš z prokrastinace, bude už moc pozdě. Bohužel i pro Tebe.
Generace -náct se totiž k Tobě připojila na řídící můstek a Ty s rostoucí žárlivostí sleduješ, že narozdíl od Tebe doletí až na Pluto. Že jim narostly větší koule. Jsou lidi, co mají prst na tepu doby a cítí volání moci. Ví, kam se obrací vítr, píše Timothy Snyder v Tyranii. Vidíš je všude kolem sebe.
Nedávno ses přistihl, že zatajuješ položky na CV, abys vypadal mladší. Není divu, na poslední konferenci o diverzitě se přihlásila jedna jediná holka, že by do inovačního týmu nabrala někoho nad šedesát. Zbytek by nekývl ani na nikoho nad čtyřicet.
Headhunterka říkala, že za posledních pět let neudala nikoho nad padesát. Ani do Alberta. A tam berou každýho. I na pomerančovém freshi v Emě velkým písmem píšou, že má nejkratší trvanlivost na trhu.
A tak kde kdysi stačil krém proti vráskám, dneska potřebuješ fresh úplně všechno. Kluka, auta a kolekce. Mladý, nový a čerstvý. Nejenom maso. Příval nápadů a inovací od GenZ a níž. Mozek se prý vyvíjí jenom do pětadvaceti. Pak už jenom stagnuje, zaslechl jsi v ordinaci na poslední kontrole.
Déja vu?
Tak jsi stáhnul ocas mezi nohy a zkoušíš najít zbytky autorit mezi těmi, které jsi před tím hodil přes palubu. A nenacházíš. Protože jsi si nastavil paramentry úspěchu na rychlost a pokrok. Umíš už zahlédnout úspěch jen v Silicon Valley a ne ve Vodňanech. Už nedokážeš vymazat pach LDN ze svý hlavy. Starého psa novým kouskům nenaučíš, četl jsi kdysi dávno a dochází Ti, že to bylo o Tobě, ne o nich.
Hledáš mentory a saháš po těch, co jsou -sát, abys potom sledoval podcasty s -náct. Protože ti jediní mají prst na tepu doby.
Nenávidíš sebe za to, že jsi vyměnil příslib pokroku za identitu. Máš všechny appky světa, ale ne stabilitu, smysl a naději.
Nenávidíš starochy za to, že to dopustili. Že rezignovali a stáhli se do zlatého brnění Rady starších, která jen kope kolem sebe artitickými příběhy z natáčení.
Nenávidíš mlaďochy, protože narozdíl od Tebe mají ještě šanci. A energii tu šanci využít.
A tak jsi sám. Se Siri naviguješ světem, kde se emoce dehumanizovaly do šesti ikonek, a víš, že už to bude jenom horší.
Zapálil jsi totiž Notre-Dame, abys ho pod záminkou pokroku vytiskl na 3D tiskárně znovu.
