Perfektní světy, kluci a životy

Adéla říkala, že v XYceti se už nemůžeš zamilovat. Už máš moc jasno v tom, jak fungují chemické pochody v hlavě (a na jak dlouho) a on ví, že máš chlupy (hodně) a menstruaci (bolestivou). Stejné je to prý i s prací. Už nevěříš na dream job, co splní to, co pozice popeláře, když ti bylo šest. Už jsi racionálnější. Vážíš mezi sebou plat, tým, prestiž, i že tolerují tvého psa a macbook. Někdy si na svojí existenci děláš Excel s plus a mínus. P&L svýho života. Protože, už jsi velká holka přece.  

Máma se mě nedávno ptala, jestli už jsem našla prince na bílém koni. S výrazem sériového sňatkového podvodníka jsem odvětila, že už na ně nevěřím, ale že můj kluk má fajn brnění. A už v ten moment jsem se hnusila sama sobě. Protože je to pak tak se vším. Že hledáš místo kompletního balení jen části. A zamilováváš se aspoň do nich. 

Jen tě pak v duchu kouše, jestli všechny teorie o osmi z deseti, nevyhnutelných kompromisech a dospělosti nejsou jen blábol, co jsme si na sebe ušili z lenosti. Z lenosti jsme se vzdali naděje na šampón 3 v 1 a už ho ani nehledáme. Rovnou v drogerii míříme do oddělení kondicionérů. A zapomínáme, že jsme kdysi dávno chtěli mít krásné, jemné a lesklé vlasy. 

Viděla jsem nedávno Adama běžet v práci do schodů. “Pospícháš?” “Ne, jen se bojím, že zapomenu umět do schodů běhat.” A tak se pořád ptám a nárokuji si ideální světy. Abych nezapoměla umět si je vysnít. Protože pak se jednou stanou. Tečka.