Sedím a způsobně se usmívám

Sedím a způsobně se usmívám. Zatímco se věci rozbíjí. Bijí. Zabíjejí. A já se zalykám vzteky. Někde uvnitř.

Sedím a způsobně se usmívám. Nezdravím známosti, zavírám oči a pláču a předstírám, že se jednou uzdravím. Někde uvnitř.

Sedím a způsobně se usmívám. On píše statusy. Soukromé zprávy. Milostné dopisy. A já je sbírám a žvýkám jako kráva se čtyřmi žaludky. Mlátím hlavou do zdi a polykám svoje žaludeční šťávy, co mi vystoupaly do krku. Ale pořád je držím uvnitř.

Sedím a způsobně se usmívám. Líbám na obě tváře. Třikrát, jako to dělají v Holandsku. Občas to někoho zmate tak, že se pak líbáme na ústa. Zavírám u toho oči. Sama před sebou. A utíkám ze světa, kde zrcátka jsou jen podtáckem, protijedem sebereflexe.

Sedím a způsobně se usmívám u otázky, jak se mám. Hýbnu třetí řasou u dotazu na psy a pak ztuhnu u těch na prince na bílém koni. Nakonec někde vevnitř něco zmrzne, když věta vyjede do otázky a ochomýtne se kolem slova děti. Ničím se potenciálem alternativních realit, ve kterých takové věci nejsou, ve kterých není uvnitř i navenek zhola nic.

Sedím a způsobně se usmívám. On volá lidem. Ženám a slečnám. Hlavně jí. A já tam uvnitř někde umřela. Hlavně studem. Zklamáním nad tím, že perfektní být nestačí.

Sedím a způsobně se usmívám. Přijímám gratulace k tomu, kdo jsem, kým jsem a s kým jsem. Ale už méně k tomu, že ještě jsem. Že jsem zvládla nerozbít si hlavu o virtuální zeď předsudků, co mám sama o sobě. Někde uvnitř.

Sedím a způsobně se usmívám, když mi říká, že tohle je mimo moje možnosti. I ty konfekční. A já se rozpínám bolestí nad vlnovou délkou těch slov. Někde uvnitř.

Sedím a způsobně se usmívám. Nerozumím lidem, věcem, souvislostem. Dějí se, ovlivňují a mizí bez toho, abych něco udělala. Možná i jen někde uvnitř.

Sním o tom, že jednoho dne vstanu a řeknu, jak věci jsou. Vybuchnu vzteky a hodím vázou proti zdi. Už jen pro to, aby se mě někdy nemohl zeptat: Co jsi dělala, když se hroutil svět? Seděla a způsobně se usmívala.