Tokyo

Je to týden, co jsme se vrátili z Tokya a otázka pořád zůstává stejná: “Jaké to bylo?” Odpovídám vždycky stejně: “Jiné, než si (zřejmě) myslíš.” Žádné automaty na použité kalhotky a čajové ceremonie na každém rohu. Pán na letištním check-inu, který prohlásil: “Doufám, že ten kufr máte plný jídla, nebo jste hodně bohatá,” asi nikdy nebyl dále než na Ruzyni, protože ramen (vývar s nudlemi) stojí méně než v Berlíně a Cola úplně stejně, co ve školním automatu. To vím přesně, protože to byly jediné věci, u kterých se dalo odhadnout co to je a jak to bude chutnat. Odhadnout je přesně to slovo, co používám při popisu nejčastěji: Japonci umí anglicky asi tak jako Češi a ani čísla nepíší (často) v latince. Cizincům tak nainstalovali wi-fi zdarma do každé zastávky v metru, protože naučit celý národ anglicky před Olympiádou v roce 2020 by bylo nesrovnatelně těžší.

 

Ztraceno v překladu je fráze i film, na který jsem myslela neskutečně často. Nejen když jsme stáli na střeše toho hotelu, ale při placení kreditní kartou (drž jí oběma rukama, peníze naopak patří na tácek, nikdy do ruky), odchodu a příchodu kamkoliv i děkování (ukloň se) i vstupu na svatá místa (opláchnout ruku, druhou, vypláchnout pusu, dvakrát se uklonit, dvakrát tlesknout, uklonit se zase, uf). Ztraceno v překladuje pro mě film o hledání intimity v moři anonymních tváří a přesně takové se Tokyo zdálo. Japonci jsou neskutečně slušní, čistotní a ohleduplní. To znamaná nejenom krásně toalety všude, ale i ticho. V metru nadupadném jako Muzeum v pět odpoledne je ticho. Nejlepší kamarádky se loučí úklonou a za ruku nechodí ani páry na líbánkách. V dopravních prostředcích buď koukáš do telefonu a nebo spíš. Spaní je odznakem tvrdě prácujících, takže pochrupávají i dámy s kabelkou Hermés. Kdekoliv a kdykoliv. Místo reklam na filmy jsou všude plakáty s uvedením nové videohry a oznámení, že nejaká z fialovlasých virtuálních slečen slaví narozeniny. Po cestě do práce tak paří i šedesátileté paní. Videoherní paláce o několika patrech pachinko jsou jediná místa, kde není ticho a meditačně čisto. Tam temná zakoutí s neony doplňuje ohlušující beat. Můj táta chodí po práci na jedno, tamnější tátové skočí na pár Game-Overs. 

Evelyn, která pracuje v L'oreal, mi vyprávěla o tom, že Češky po ránu používají v průměru jeden až dva přípravky na pleť a Japonky patnáct. V běžné drogerii jsem napočítala dvacet přípravků jenom na obočí a potom jsem utekla. Bílá pleť je základ a tak všechny krémy/gely/emulze bělí a (nebo) mají UV filtr. Ten mají i svetry nebo klobouky. Zní to jako vtip, ale je to denní realita: “Víš jak se pozná, že je v Japonsku hezky? Slečny nasadí rukavice, deštníky a dlouhé rukávy.” Aby náhodou nezhnědly. 

Aspoň třetina lidí, co jsme potkali, měla na sobě roušky. Původně kvůli práci: Japonci mají/měli velmi tvrdou pracovní morálku, sick day nepřichází v úvahu a tak nosí roušky, aby něco nechytili. Současně jsou velmi ohleduplní a tak zakrývají ústa, když se cítí pod psa, aby nenakazili ostatní. A od toho je jen kousek k trendu a ironii: mladí nosí roušky společně se sluchátky, aby se chránili před světem, místo cedulky “nemluv na mě.” Slečny nosí roušky, protože je to sexy - není problém najít roušky s čumáčkem nebo porno, kde taková děvčata vystupují. A v zemi, kde beauty průmysl polyká o mnoho miliard víc, než v Čechách, je snadné roušky (údajně) napustit enzymy pro hubnutí/mládnutí/bělení a pracovat tak na zvyšování šance provdat se a nezemřít opravdu 24/7. 

 

Příběhy o Lolitkách jsou pravda jen napůl. Protože kombinace patnáctikrokového beauty režimu a kawaiiby udělala objekt pedofilního zájmu i ze mě. Pro Evropanky je ultimátním cílem být sexy a tak na večer vytahují podpatky, skinny jeans, výstřihy a rudé rty. Japonky chtějí být za každou cenu kawaii (roztomilé). Ve vlasech mašle, infantilní přívěšky na kabelky a ponožtičky ve všech variantách. Velké řasy, růžové tváře a žádné výstřihy. Když to dám takhle na hromadu, zní to kinky, ale ve chvíli, kdy tak vypadá většina slečen, stává se z toho industry-standard, který kalhoty tolik nezvedá. 

Jsou tři fashion věci, které bych se chtěla od Japonek naučit: jednoduchost, ženskost a experiment. Většina žen, které potkáte má na sobě sukni a nebo aspoň kalhotovou sukni. A k nim podpatky. Ponožtičky, blůzky, malé kabelky do ruky a mašle. Křehká nádhera pastelové makronky, která si zaslouží prince na bílém koni. 

Japonsko dalo světu MUJI a Uniqlo, dva (skoro)supermarkety plné nádherného, jednoduchého, kvalitního oblečení za ceny, které připadají úplně cajk i Čechům. A o kufr-navíc-cajk ve chvíli, kdy všechny eLka a XeLka jdou do slev, protože Japonky jsou maličké. Tak maličké, že boty 38 už jsou v plus-size sekci. 

Umění minimalismu denně dovádějí k dokonalosti přímo na sobě. Četla jsem, že mnoho značek má svoje sub-brandy pouze pro japonský trh, protože nároky na kvalitu jsou tam podstatně vyšší než kdekoliv jinde. A je to vidět i v praxi: pefektně sedící průramky, kožené boty a trička ze Supima bavlny. Nejen na Harajaku, ale i v supermaretu potkáte slušivou práci se střihem a proporcí. A to vše bez potisků a nápisů, v tlumených barvách a materiálech, co zvládnou více než jednu sezónu. Jen přemýšlím o tom, jestli moje okouzlení Japonci není tím, že ve velikosti 34 vypadá vždycky všechno dobře. 

 

Krokodýlí kabelky s Disney printem, lodičky, co mají Dartha Vadera místo podpatku, večerní šaty přešité z vojenských uniforem i ponožky od firmy, co se jmenuje Šťastný su. La Foret v Harajaku, 109 na Shibuya, celá ulice Takeshita Dori jsou nadupadané maličkými butiky, které nabízí všechno, na co jsem, kdy pomyslela, viděla na Pinterestu a Tumblr a ještě mnohem dále. Nejenže všechny bizardnosti uvidíte v obchodech a časopisech, ale i na ulici. Někdy jsou to Harajaku girls vytuněné od hlavy k patě, ale paradoxně mě o dost více fascinovali lidé, kteří tohle všechno měli na sobě jen tak mimochodem: jednoduchá trička a chlupaté boty, Comme des Garcons sako a k němu plátěnky. Mám teorii: tvrdý korporátní dress code znamená, že pondělí až pátek potkáte snad jen černé obleky/kostýmky a bílé košile a tak kdykoliv je to jen možné, chtějí si módu užít. Vědomně a hravě bez ohledu na věk, pohlaví a postavení.  

Většina známých značek je v Japonsku pozicovaná maličko jinak. Comme des Garcons na Omote-Sando otevřel svojí verzi Hornbachu, kde prodává koše na prádlo a poličky. Kenzo má stánek uprostřed obchoďáku jako kdyby prodával krémíky z mrtvého moře. A Marc Jacobs má knihkupectví BookMarc, kde prodávají knihy, které ho fascinují. Dover Street Market vypadá jako veliká extravagantní galerie, která prodává who is who světové i japonské extravagantní scény a k tomu trička v automatu a domácí sušenky. A second-handy jsou místa, kam rozhodně chceš jít. Malé byty v kombinaci se shopaholismem znamená, že RagTag a jemu podobní jsou nadupaní Givenchy, Bottega Veneta nebo Sacai za zlomek ceny.

 

Jen o maličko méně času jsem trávila v papírnictvích: washi tapes dělají ve všech barvách duhy a nabídka bloků je širší než La Manche. Ale úplně nejlepší je cokoliv, co se týká dopisů. Kilometry ručního papíru s potiskem, speciální obálky, k nim ladící samolepky a známka do Evropy v přepočtu za 15 Kč. Od té doby mám romantickou představu Japonců, kteří sedí v těch rozkvetlých zahradách, jí cokoliv s příchutí zeleného čaje a píší dopisy. A myslím, že není tak daleko od reality. 

Druhá skvělá věc na papírníctvích jsou časopisy. Široká nabídka a jiná témata se daly čekat, ale naprosto mě dostal do kolen koncept katalogo-časopiso-dárků. V průměru za 1600 Yen/ 380 Kč si koupíte katalogo-časopis vybrané značky a k němu dostanete nádherný dárek. Můžete si tak dovolit kabelku od supercool Bathing Ape (běžně za 180 liber), nebo začínajícího designéra a oni se tak dostanou do běžné PNS sítě. Je jasné, o čem od té doby sním.      

Je to týden, co jsme se vrátili z Tokya a otázka pořád zůstává stejná: “Chtěla bys tam žít?” A já vždycky odpovídám: “Určitě ne!” Ten moment, kdy stojíš v tom tichém metru a kolem Tebe proudí stovky a tisíce Japonců, kteří ve svých černých oblecích vypadají úplně stejně, bez jediného slova či výrazu, kamkoliv dohlédneš nevidíš nic jiného než znaky, kterým nerozumíš, by pro mě neomylně znamenal výlet do lesa, kde se chceš navždy ztratit. Ale mezitím hledám levné letenky, abych si mohla koupit RailPass a Shinkanzenem procestovat zbytek Japonska. A zjistit, jak je to úplně jiné, než jsem celou dobu věřila.  

Fotky jsou na Instagramu