#truestory & #brnojelaska

Bylo mi devatenáct, v Terranově jsem se vešla do emka, mluvila plynně latinsky a před rokem mi došlo, že ta alergie na make-up je jen výmysl mojí mámy. Co špatného by se mohlo stát?

Je to jako když jdete s rodinou na vánoční trhy. Vyberete nejšťastnějšího kapra, pojmenujete ho Franta a chodíte se na něj celé Vánoce koukat do vany. Pak Frantu jdete na Štědrý den s celou rozněžnělou rodinou vypustit. Máma vezme tátu dojatě za ruku a vy máte pocit, že svět je zase v rovnováze. A pak, kvůli teplotnímu šoku, chemičkám v povodí a cukroví, co jste mu podstrčili do vany, vyplave břichem nahoru. 

Bylo mi devatenáct a z Prahy jsem se přestěhovala do Brna. Už po výstupu ze Žlutýho mi došlo, že plavu břichem nahoru. A ještě navíc ani ne ve Vltavě. 

Na koleje v Komárově jsem si s sebou přivezla patnáctery boty, notebook se štrasovou samolepkou, knížku od Filipa Topola a po kapsách všechnu moudrost světa. Jarmila, moje nová spolubydlící, přijela s celou moravsky rozvětvenou rodinou (lidé opravdu mohou mít pět sourozenců jinde než ve filmu?!), vybavená sadou peřin, remoskou a těžkým přízvukem.

“Rožni,” vyštěkla do trapného ticha umakartového pokoje. 

“My jdeme grilovat?” nadšeně jsem zavýskla a v tu chvíli mi došlo, že ani hodiny studia politologie a religionistiky mě nezachrání před otevřeným střetem Čech, Moravy a Slezska.   

Bylo mi devatenáct a před sebou jsem měla v téhle zatáčce mezi Prahou a Vídní šest let a stovky probrečených nocí, než zjistím, že říkat, že jsem ze Spořilova mi dává aspoň malou šanci mezi šalinami a betlemi přežit. 

Z textů, co vznikly na kurzech psaní s Petrem Koubským.