Volnost

Katka mi ve vlaku do Polska vyprávěla o tom, že umí všechno, ale doopravdy nic. Tituly ze dvou univerzit, mezinárodní stáže a čtyři jazyky zní jako nic, pokud je neumíš shrnout pod jednotnou nálepku. Honza je raketový vědec, Tomáš dělá PR a Alex je designérka, vyjmenovávaly jsme si kamarády v našem okolí, co mají na vizitce jasno a logicky tak mají jasno úplně ve všem. Ale těch je málo: my ostatní jsme se stali generací Slash. Lomítka si dáváme mezi všechno, co podnikáme. “Dobrý den, jsem designér/marketér/ilustrátor…,” koktáme na koktejlových večírcích a pak utečeme zpátky na Letnou, kde to tak mají všichni. Ale nevzdáváme se lomítek s nadějí, že si nás někdo všimne a nabídne tu nejlepší práci na světě, koktejl namíchaný z našich talentů. Abychom pak stejně tajně záviděli všem, co po večerech popíjejí whisky bez ledu a k výpisu seznamu vášní nepotřebují vlastní Tumblr.   

Pro generaci mých rodičů se volnost odehrávala od do, v přesně vymezených intervalech, hranicích a kontextech. My bychom v kontrareakci na svázané dospívání obětovali pro volnost cokoliv. I vlastní štěstí. Jsme prý tou nejnešťastnější generací, protože můžeme cokoliv. Máme tolik volnosti, že nás dusí paralýzou analýzy všech možných scénářů. To nejhorší není, co se ti stane, ale že ti uniklo, co všechno se ještě stát mohlo. Kým vším jsme ještě mohli být. A tak píšeme lomítka jako relikty alternativních realit a trápíme se tou přemírou volnosti.

 

“Peníze mi dávájí volnost dělat si, co chci,” myslela jsem si přesně do doby, než jsem se na rok odebrala do nemocnice. Teď už vím, že k volnosti potřebuji akorát svolení okolností kolem sebe. A to svoje. Největší boje se totiž odehrávají u mě v hlavě. Dělám si vědomě čárky za každou větu, co začíná Musím a Měla bych a sleduji, jak mě rostoucí počet vyčerpává. Barrack Obama prý každé ráno našel připravenou kopičku oblečení, co si má vzít na sebe. Máme totiž kapacitu udělat jen 35 000 rozhodnutí denně a kdyby si všechnu energii vyčerpal na vnitřní monolog, jestli mu ladí ponožky ke košili, už by žádná nezbyla na rozhodnutí neposlat jaderné rakety na Severní Koreu. Stejně to máme i s těmi všemi Musím a Měla bych. Berou nám energii radovat se z Chci a hlavně Mám. Nechávají nás vyčerpané v nemožnosti zahlédnout, co je kolem nás v pořádku.     

 

“Někdy kolínka s kečupem,” odpověděl mi Dan (25) na otázku, co pro něj znamená volnost. Pro Millenials je zásadní dělat, co je baví. Už méně kolik berou. 

“Peníze dávají lidem volnost dělat si, co chtějí,” oponovala jsem Danovi přesně do doby, než jsem potkala paní od hlavy k patě v Pradě, které měla datum výplaty zvýrazněné v kalendáři se stejnou intenzitou jako já. Musela totiž ten svůj příjem pravidelně rozpustit do kabelek, botoxu a Grand Cru, které doopravdy potřebovala jen k tomu, aby zapadla do party. To raději kolínka s kečupem a vědomí, že jsem si je vybrala společně možností se sama sobě podívat do očí, říkám si. A pak se po večerech dusím se variantou scénářů, jak by mi Prada slušela. 

 

Článek vyšel v prvním čísle časopisu Loving