Co by mi měl Ježíšek tenhle rok přinést?

Pokoru, kterou vymažu self-entitlement téhle generace, svého CV i vědomí vlastní důležitosti.

Celé studium a kariéru jsem se učila stoupnout si před libovolně velkou skupinu lidí a bez mrknutí oka prohlásit: Jsem to nejlepší, co vás potkalo. A sklidit aplaus. Tak se získávají práce, stáže i pronájmy.

Jen mi pak pomalu se studiem vrásek, kontextu a trendových predikcí dochází, že vůbec nejsem to nejlepší, co je potkalo. Bez mrknutí oka teď vyjmenuji desítky lidí, co umí lepší kampaně, svíčkovou i by byly lepší holkou pro mýho kluka. Není to opak dosavadního egotripu, ale konečně přišla reflexe reality. Růžový brýle, co popraskaly pod tíhou vědění. Moment, co ti dojde, že dárky nenosí Ježíšek, penízky nevyrábí bankomat a perfektní Instagramy nejsou.

Prý víš, že nevíš, až když toho víš opravdu hodně. Tak teď ve chvíli, kdy bych už podle všech papírů, certifikátů a odznaků měla mít právo říct: Jsem to nejlepší, co vás potkalo, mi začíná docházet, že to nikdy nebude pravda. I když se budu snažit, makat na sobě, číst knížky a kynout domácí rohlíky. Nikdy nebudu to nejlepší. Budu good enough. Což je přesně to, co být nechceš. Co si do seznamu ambic nepíšeš.

Milý Ježíšku, budu si o sobě myslet, že jsem good enough, do tý doby než mi přineseš s darem Pokory poznání, že být good enough stačí. Protože to není o tom, jaká jsem, ale kým jsem pro ty kolem sebe. Že to není věta, co vyslovíš bez mrknutí oka, ale příznak tvých činů a jejich dopad, co z tebe dělají někoho, kdo má právo. Na to být.