O tom, jak nechci být lepší

Celý můj social feed je plný plánů a předsevzetí. Seznamy věcí, co se tento rok stanou (Garancé se vdává!), místa, kam všichni pojedou (Tokyo ftw) a kolik kilo (už konečně) shodí. Někde mezi krevními odběry, stěry a anonymními chodbami jsem si během posledního výletu do nemocnice uvědomila, že mám jen jedno přání pro tento rok: aby se nestalo vůbec Nic. Abych mohla trávit rok úlevnými vzdechy (“váš krevní obraz je v pořádku”), šklebit se při odpovědi na “jsi paranoidní, nic se neděje” a nejdramatičtější e-mail, co mi přijde, byl OOO.

Chtěla bych přestat hledat špatnost a chyták za slovem Nic. Naučit se, jako všichni kluci, myslet na Nic. A taky zvládnout nedělat vůbec Nic. Být vděčná za to, že můžu (vůbec něco) jíst, netrávím už druhý měsíc v nemocnici, doma se Nic nezměnilo: táta pořád čte Velo a brácha přese všechny monology o dronech/syžetech/datech neudělal Nic, co by ho kompletně zničilo. Nic v sobě skrývá klid, magii nerealizované antiutopie a zpomalení. Nic je vrátit se na Vánoce domů s přecpat se rohlíčky u Scrabble. Nic je Netflix and Chill (před tím, než se z toho stalo kódové označení pro ONS), tepláky do města, usnout s Popíkem po obědě a Nic nepít. 

Terezin táta říká, že každý má nějaký strop, kam jednou dojde. Už se prostě nedostanete dál, přese všechny kurzy angličtiny, psaní všemi deseti a jógy, vám prostě bude nejlíp na pozici oblastní asistentky Darth Vadera. A nebo možná chcete jenom osm hodin denně cídit brnění Hvězdné pěchoty. Od kdy je neAmbice špatně? Od kdy je to nejhorší, co můžete po rande říct je, že neměl drive, vizi a start-up?

Všichni čteme ty skvělé knížky o nastavení mysli, opakujeme si jako mantru challenge yourself, get out of your comfort zone, go further a jiné tumblr quotes, a tak si myslíme, že přiznat si svůj vlastní limit/stagnaci/happy-place je selhání. “Vystudovala jsem dvě vysoké školy, tak přece nemůžu začít dávat lekce ve fitku.” “Nechodil by s holkou, co nedělá kariéru.” Neposunout se za rok o svě jazykové lekce a tři příčky na kariérním žebříčku, je ta nejhorší možná realita. To, že se nestane Nic, je #fail, co si zalouží vlastní hashtag. 

Expectations surrounding education have spun out of control. On top of a seven-hour school day, our kids march through hours of nightly homework, daily sports practices and band rehearsals, and weekend-consuming assignments and tournaments. Each activity is seen as a step on the ladder to a top college, an enviable job and a successful life. Is the drive for sucess making our children sick? NY Times

Tlak na effortless perfection z nás dělá sebevražedné uzlíčky s vymazleným Instagramem a Linkedinem perfektního Robocopa. Úzkost a deprese patří k psychiatrovi a ne do naší #nofilter reality. Začarovaný kruh Potěmkinových vesnic, který ničí všechny holky, co znám: “R říká, že pro tenhle job by jiné holky zabíjely, ale já doma pláču do polštáře.” “Tohle nemůžu nikdy nahlas říct!” 

I want to slit my wrists — vertical not horizontal — I like to be successful. This is not something you can say in polite conversation. Diamond Sharp, ELLE

Minulý rok, víc než kdy jindy, jsme se všichni stali posedlí perfektními životy. Už najednou nestačí mít jenom nadýchané vlasy a pevná prsa. Už je třeba zelené smoothie, bikram jóga, Forbes-featured-gentleman-boyfriend, práce pro neziskovku, KonMari byt, before/after selfies, půlmaraton, vysoký Klout, fármářské trhy, domácí (bezlepkové) večeře, francouzské filmy, Everest, tantrický sex, Alexander Wang tote, #relationshipgoals (tohle zní SEO klíčovka moderní ženy btw).

But that’s the bigger irony of goals: things are rarely as they seem. Which is fine for me, (…) but worrying for a whole contingent of society who believe goals not only be superficial, tangible things (hair, abs, calves, lips) but a valid repository for your hopes and dreams. The dangers of goals, Pandora Sykes

V absurdích realitách tak sníme o fiktivních blozích, tajných Twitter účtech, článcích, kde využíjeme detailní znalost filmografie Sashy Grey, drbů o královské rodině i numerologie. Světech, kde můžete přiznat, že po nocích neděláte vůbec Nic (instagramovatelného).

Možná je ten nejlepší/nejvyšší čas si Nic užít. A říct si, že na něm není vůbec Nicšpatného:

Everybody says it’s finished. ‘Oh art’s finished, rock and roll is dead, God is dead.’ Fuck that. This is my chance on the world. I’m here right now and I want right now to be the greatest time. This is my golden age. This is our golden age. This is the time to make it great. Patti Smith

PS: Kdybyste chtěli tenhle rok posunout svoje limity, začít hrát na ukulele, založit další Facebook, stát se vynálezcem, pořídit si skvělé břišní svaly, nebo se jenom opít na večírku, budu vám z bezpečné vzdálenosti svého Nicnedělání fandit. Už protože empatie bude tenhle rok trendy.