#popelkathedog

Víš, jak po Facebooku kolují ty inzeráty, které nabízí štěňátka? O kterých všichni víme, že je to hoax? Tak můj (bývalý) kluk to nevěděl. Na telefonní číslo vedle alba s rozmazaným pejskem zavolal. Ve čtvrtek. Potom (i předtím) jsme dlouho mluvili o tom, že psa mít přece nemůžeme: Pracujeme! Hodně! Oba! Ale v sobotu jsme jeli do Brna. Do malého bytu s důchodkyní, co nemohla chodit, psíma dečkama, tlustým jezevčíkem a Popelkou. Bylo jí pět měsíců, uměla chodit na noviny, na vodítku, sedni, lehni, mňamka a byla nejroztomilejší na světě. Paní důchodkyně řekla nad chlebíčkem z Lidlu, že nemá peníze a vůbec jestli si pejska nevezmeme, tak TŘI TEČKY. Ještě ten den jsme odjeli z Brna se štěňátkem. Popelka nikdy nebyla venku za tmy, nejela autem, metrem, na eskalátorech a nikdy nešla bez vodítka. A my nikdy ani jeden neměli psa. Dave kočky a já morčata a andulku, ale to je od 5x denně ven, promiňte slečno, sem s ní nesmítea nočního čtení recenzí granulí dost daleko.

První večer s ní spal Dave na gauči, druhý také a třetí jsem zjistila, že jestli chci mít kluka, tak musím mít i psa v posteli. A s tím se vyřešilo i všechno ostatní: oba jsme si začali brát home office, já, chorobný workoholik, jsem začala mizet z práce před půlnocí a objevili jsme po Praze spoustu nových míst, kde psi smí (a nebo nesmí, ale Popelka má výjimku). Že když přečteme půlku Wikipedie, pejskařských fór a knížku z padesátých let, co doma našel táta, tak to zvládneme. Tak dobře, že nás vyloučili z kurzu agility pro štěňátka, protože byla moc pokročilá. A odletět na víkend není problém: rodiče v touze po vnoučeti nepohrdnou hlídáním a v okolí máme spoustu kamarádů, kteří zvažují psa/chtějí sbalit holku na psa/testují alergii dětí na psa.

Objevila jsem, že nemusím kouřit, abych se v nové práci mohla seznámit: Popík, co se prohání po kanceláři, to dělá za mě. Zjistila jsem, že mě pes donutí vstávat ráno a že jít ven před spaním mi vlastně dělá dobře. A že to s tím seznamováním s ostatními pejskaři není tak hrozné: pokývete hlavou a dál se tváříte zabraní do myšlenek/telefonu/rozhovoru s imaginárním přítelem. Vím, kde jsou všechny travnaté plochy na Praze 1, že (nejen) v Café Café dostane váš pejsek vodičku, deku, sušenky a granule a začínám chápat, jak šťastná může být, když spolu jdeme běhat. Po nocích chodím s kamarády na dlouhé procházkya mluvíme o knížkách, co jednou napíšeme, zatímco Popelka se snaží sežrat uhynulé krysy. Naučila se hrát mrtvé kuře a dávat pac a dělá to teď náhodným kolemjdoucím, když se zrovna nudí. A já můžu pobaveně pozorovat, jak najednou tají i paní ve Versace kostýmcích: klekají do bláta a šišlají. Baví mě, když zapomene na svoje brněnsko-sirotkovské kořeny a suverénně ukazuje, jak se z ní stala světem protřelá holka: jak poslouchá bilingvidně a rozumí povelu Pose!, v Pařížské se rozvaluje jenom na kožených křeslech a honí vlny v moři. U mě tráví (občasné) víkendy a přes týden s Davem šplhá po skalách, čichá inlajnisty na Ladronce a poráží všechny na běžeckých závodech ve Stromovce. Procestovali jsme s ní ve VW Van celou Evropu, váleli se s ní ve sněhu, v trávě i v písku. Spala u mě, když jsem byla po operaci i mi pravidelně skáče v sobotu ráno po hlavě, ať už konečně jdeme ven (i tak toho spaní v posteli nelituji). Jsem hrdá, že nepoužívám ve vztahu k ní slovo máma a že v zimě nenosí oblečky. Ale samozřejmě, že vím, co si myslí.     

Ale jsou momenty, kdy jsem v sedmém nebi nebyla. Když jsme se pohádali o výchově (od stolu jíst nebudevs. jenom šunku), když nemůžu spát do odpoledne, když jsme se museli rozhodnout pro kastraci, když po romatickém kině zdrhám první tramvají a říkám Můj pejsek nikdy není doma sám déle než dvě hodiny, když se v práci vykakala kolegům pod stůl (víckrát) a když jsem probrečela hádky o střídavé péči. Bydlení v centru je nejlepší věc na světě do té doby, než zjistíš, že nejbližší trávník je ozdobný keřík před hotelem Hilton a do parku jedeš dvě zastávky tramvají. Do čtvrtého patra bez výtahu jí nosím, protože je to kříženec jezevčíka se špatnou páteří, a po nocích štěká na sousedy, protože se rozhodla mě hlídat vší silou malého (polo)teriéra. A štěká kdekoliv se rozhodne, že jí to patří. Je malá, ale nikdo jí to nikdy neprozradil, takže se do sebe pustili s obřím staffordem i vlčákem a já pak trávila den na veterině. Byly večery, kdy jsem nesnášela sama sebe i jí za to, že nechce poslouchat, že zrovna nemůžu někam jít, že se kvůli ní hádáme. Ale kdokoliv se pokusí poznamenat něco o tom, že je tlustá/hlasitá/smradlavá na její adresu, pochopí, že mám v sobě i temnou stranu síly.  

Mluvily jsme nedávno s Trang o tom, kam se odstěhuju a já vím, že chci něco u velkého parku. Aby se mnou Popelka mohla být pořád. A/Nebo jsem mohla narazit na Facebooku na rozmazaný inzerát a zachránit tak jiného psa před TŘI TEČKY. Protože Sněhurka by byla do naší party úplně skvělá. 

 

PS: Jsme s Popelkou součástí kampaně Annonce proti psím množírnám a za odpovědnou adopci. Více o nás i o samotné kampani se dočtete na Annonce

PS2: Popelka umřela.