Jedna z prvních věcí, co ti řeknou na hodině angličtiny je, že na otázku How are you?, se odpovídá Fine, thank you. Nikdy jinak. Toužím vloupat se na hodiny češtiny pro cizince, abych zjistila, proč jsme se tady u Vltavy místo Dobře, díky, naučili říkat Dobře, ale.

Větší duha už dneska nebude. Díky za ní Hai Van a pane Phd.   

Sedím a způsobně se usmívám. Zatímco se věci rozbíjí. Bijí. Zabíjejí. A já se zalykám vzteky. Někde uvnitř.

Katka mi ve vlaku do Polska vyprávěla o tom, že umí všechno, ale doopravdy nic. Tituly ze dvou univerzit, mezinárodní stáže a čtyři jazyky zní jako nic, pokud je neumíš shrnout pod jednotnou nálepku.

Bylo mi devatenáct, v Terranově jsem se vešla do emka, mluvila plynně latinsky a před rokem mi došlo, že ta alergie na make-up je jen výmysl mojí mámy. Co špatného by se mohlo stát?

Lžu. Často a ráda.

Když se nás na AYLP paní z Cesty Domů zeptala, jestli bychom chtěli znát plné znění diagnózy, i kdyby byla jakákoliv, všichni jsme zvedli ruku. Děs z neinformovanost je v generaci, která je non stop připojená, silnější, než ze smrti samotné.

Zkusíš říct ten vtip hlubokým hlasem, zkusíš ten názor říct v pauze mezi nádechy třídního šaška, zkusíš si sednout do čela stolu a pořád nic nepomáhá.

Více než  40 % primárních živitelů amerických rodin jsou ženy. Ženy, které rozhodují o tom, za co utratí svůj plat a není divu, že nejen Hewlett-Packard je chce vyhrát. Tradiční představa stepfordské paničky se za poslední roky výrazně změnila, jen ji málokdo v kampaních reflektuje.